Tyto potřeby jsou seřazeny hierarchicky – od těch základních po ty vyšší. Samozřejmě, každý se snaží naplnit si v první řadě své základní potřeby a až pak může přemýšlet o uspokojení svých dalších, vyšších potřeb.

Když jsou uspokojeny základní potřeby čili ty, které udržují naše tělo při životě (vzduch, voda, potrava), dostáváme se k abstraktnějším, ale stejně důležitým potřebám člověka.

Pokud chceme porozumět člověku a lidstvu jako celku je důležité mít tuto souvislost stále na paměti.

5 úrovní lidských potřeb (Maslowova pyramida):

Zvláštností této pyramidy potřeb však je, že když dlouhodobě zanedbáváme naše vyšší potřeby, odskáče si to naše duše, a ne naše tělo.

Naše duše, naše duševno, začne postupně chřadnout, a nakonec se zhroutí…

Miliony a miliony lidí po celém světě mají na svých bankovních účtech dostatek peněz, mají mnoho přátel na Facebooku a množství aktivit, kterými mají vyplněné své dny.

Díky tomuto všemu miliony lidí zatím docela dobře prožívají. No jejich samotné já, jejich jedinečná osobnost, je vyprahlá a zcela znecitlivělá.

Proto si začněme lépe všímat ty nenápadné signály, které by nám mohly prozrazovat, že jsme zapomněli nasytit potřeby naší duše. Riskovali bychom tak, že promrháme to nejdražší, co v životě máme – čas.

Mějme se na pozoru: 7 znaků, které nám říkají, že naše duše hladoví

1. Neustále máme obavy z budoucnosti

Pokud ve své mysli žijeme stále jen v minulosti, máme obavy z budoucnosti nebo máme pocit, že jsme uváznutí v našich životních okolnostech už příliš dlouho, je to pro nás jasným znamením, že jsme si nedali žádnou námahu, abychom naplnili naše skutečné touhy.

Člověk, který se ve svém životě opravdu seberealizuje a pozorně si všímá potřeby své duše, je se současným stavem spokojen, ale nebude příliš dlouho otálet a půjde ve svém životě dál.

Takový člověk hledí do budoucnosti s nadějí a optimismem, a zároveň je dost silný na to, aby provedl vše potřebné pro naplnění svých potřeb a tužeb.

A to, co nemá ve své moci ovlivnit, nechá už v rukou Vesmíru, Boha či osudu.

Časté obavy mohou být také znakem toho, že bychom se měli více zajímat o naplnění našich středních lidských potřeb jako např. naplnit si potřebu lásky a sounáležitosti s jinou osobou či v komunitě.

Velmi nám také pomůže, když se naučíme důvěřovat našim vlastním schopnostem.

2. Opakovaně se snažíme zdůvodňovat si své chyby

Když druzí pravidelně poukazují na to, že si své chyby zdůvodňujeme namísto toho, abychom se raději za ně jednoduše omluvili, znamená to, že jsme uvízli a nejsme ochotni se z našich chyb poučit.

Člověk, který potřeby své duše nezanedbává, si jasně uvědomuje, že jeho jednání má vliv i na druhých a pokud se dopustí nějaké chyby, dokáže si to i přiznat.

Budeme potřebovat dostatek sebedůvěry a mnoho sebelásky na to, abychom nezapomněli, že náš život je dobrý a hodnotný i přesto, že jsme udělali nějaké chyby.

3. Ve svých myšlenkách znevažujeme sebe

Jediná osoba, s níž strávíme celý náš život, jsme my sami. A když nám hlas v naší hlavě stále jen nadává, je to jeden z největších varovných signálů, že naše duše je vyhladovělá na smrt.

Pokud si v naší mysli sami se sebou povídáme vždy jen negativním tónem, znamená to, že naše skutečné Já v našich hlubinách ví, že něco s naším životem není v pořádku.

To také znamená, že většina našich „nesprávných“ životních rozhodnutí je ve skutečnosti výsledkem našeho povrchního, „nepravého“ Já (může to být například volba zaměstnání, toxický vztah, sen, kterého jsme se vzdali, neschopnost odpouštět či přetrvávání strachu, který jsme si přinesli z našeho dětství).

Hlas v naší hlavě má ​​však jen jediného posluchače. A bohužel jediný způsob, jak si dokáže vynutit naši pozornost je, že na nás bude útočit, nebo nám dokonce začne nadávat.

Z toho všeho nám vyplývá, že problém nemusí být vždy jen na naší straně, ale řešení je vždy jen a jen v našich rukách.

4. Nenecháváme věci z našeho života odejít

Visíme na vztazích, které již dávno vyhořely. Dovolíme, aby v našem srdci vzkvétala neschopnost odpouštět a zatrpklost. Udělali jsme si životní styl z něčeho, co mělo být v našem životě pouze přechodným obdobím.

Toto všechno jsou znaky, které nám prozrazují, že se snažíme držet něčeho, co nám už víc neslouží.

Člověk, který opravdu naslouchá hlasu své duše a také se jím řídí, vidí hodnotu a smysl v každé etapě svého života. Ať už je zpočátku jakkoli nepohodlná či zcela odlišná od předchozích životních etap.

Když se budeme snažit mermomocí v našem životě držet těch věcí, které jsou již dávno „minulostí“, náš život se začne natahovat. A struna se natahuje pouze do doby, až praskne.

5. Po většinu dne provádíme činnosti, ke kterým máme odpor

Řekněme si to na rovinu – nenajdeme jediného člověka, který by byl osudem tak požehnán, že si může dělat 24 hodin, 7 dní v týdnu, co se mu jen zachce.

S dospělostí přichází i uvědomění si naší odpovědnosti a našich povinností.

Pokud však čekáme celý týden jen na to, kdy už konečně přijde víkend, a i přes ten víkend zažijeme něco, co jen velmi vzdáleně připomíná pocit štěstí, znamená to, že je nejvyšší čas, abychom přehodnotili naše životní priority a to, do jaké míry se v našem životě tyto priority i naplňují.

Pokud se trochu věnujeme naší duši, možná ani nikdy nebudeme muset zažívat krizi středního věku. Duše, která nehladoví, nepotřebuje provádět nějaké drastické změny (ačkoli právě toto je někdy ten nejlepší způsob).

Duše, která nehladoví, se naučila najít si nějaké drobné potěšení, udělat si nějakou maličkou radost každý jeden den.

Stačí, že si broukáme naši oblíbenou písničku, od srdce se zasmějeme na dobrém vtipu nebo si dáme 10 minutovou procházku po přírodě. Dobré je cokoliv, co chvíli přeruší každodenní stereotyp.

Naše zaměstnání nakonec možná není zcela takové, jak jsme si ho představovali, když jsme v něm teprve začínali.

To však není důvodem, aby z nás vysávalo veškerou naši energii, tvořivost a štěstí. Nic v našem životě by nemělo mít nad námi takovou moc.

6. Nedokážeme říci „ne“, ačkoli se to přímo žádá

Každý touží po společnosti a přátelství. Každý chce někam patřit. Když se však budeme snažit vyhovět lidem pokaždé, když to budou od nás očekávat, ve skutečnosti vůbec neděláme dobře.

Pokud máme pocit rozhořčení, protože se nám zdá, že naši ochotu všichni stále jen využívají, znamená to, že něco není zcela v pořádku.

Musíme se proto mít na pozoru. Když pociťujeme k druhým lidem lásku a soucit, velmi rychle se můžeme dostat do polohy, že nás druzí začnou vysávat.

Tomu se však musíme vzepřít. Nikdo nemá právo obírat nás o naši emocionální energii (nemluvě již o čase a v některých případech dokonce i o penězích).

Nikdy se nám nepodaří žít náš život naplno, pokud druhým pravidelně věnujeme tolik z našeho času a energie, že pak my sami jsme stále v deficitu.

Pokud jsme neustále přepracovaní, jediným výsledkem toho všeho může být jen skleslost či dokonce rozmrzelost. Otázkou však je, zda oprávněně.

Proto je třeba, abychom si jasně definovali naše osobní hranice a střežili si je. Je to dobré nejen pro nás, ale i pro všechny ostatní.

7. Zanedbáváme samých sebe

Příznakem zanedbané duše také je, pokud se už ani nezmiňujeme, kdy jsme naposledy udělali něco výjimečného sami pro sebe.

Péče o sebe sama (nebo přesněji sebeláska) je jednou z nejdůležitějších přísad skutečně plnohodnotného života.

A nejkrásnější na tom je, že péče o sebe sama má u každého jinou podobu.

Pro někoho sebeláska znamená, že si každé ráno vyhradí čas pro zdravou snídani. Pro někoho jiného může zase sebeláska znamenat, že namísto ponocování někde ve městě si raději lehne spát v rozumném čase.

Někdo jiný si sebelásku představuje tak, že zůstane dlouho vzhůru, aby mohl pozorovat hvězdy na noční obloze.

A zase u někoho se může sebeláska projevovat tak, že si prohlédne nějakou dojímavou romantickou komedii, na jejímž konci bude plakat štěstím.

Určitě každý z nás dobře ví, které jsou ty výjimečné chvilky, když se cítíme být naživu a šťastní. Použijme je tedy a vraťme našemu životu radost.

Dejme se naší duši najíst.