Carnac je obec u zálivu Morbihan na jižním pobřeží Bretaně v departementu Morbihan v severozápadní Francii. Nachází se na půli cesty mezi středověkým městem Vannes a přímořským letoviskem Quiberon. Známý je především díky mohutné koncentraci megalitických památek v jeho okolí. Bretaň byla vždy částí Francie, která jako kdyby si žila vlastním životem. Rozeklané pobřeží ohraničuje zvlněnou krajinu s mnoha hrady, zámky a městečky s původní architekturou, do níž vztyčené kameny jako by opravdu patřily. Jsou tu však nejen menhiry, ale také další megality: dolmeny, kromlechy i chodbové hroby a mohyly. Nejvíc menhirů stojí právě u Carnacu, jemuž dali jméno Keltové či také Galové – znamená „místo, kde je hodně zvláštních kamenů“. Počátek jejich vztyčování i budování dalších megalitických objektů je odhadován do roku 5000 př.n.l., konec na rok 2000 př.n.l., tedy na dobu dávno před tím, než se zde usídlili první Keltové. O lidech, kteří tyto kamenné monumenty vztyčily, se nedochovala žádná písemná ani ústně předávaná zmínka. Přesto – nebo právě proto – jejich stavby dodnes vzbuzují úžas. A jen pomalu odhalují svá prastará tajemství.

O vzniku zdejších kamenných řad menhirů a kruhových staveb existuje spousta legend. Ta nejznámější, kterou vám odvypráví v Carnacu snad každý, souvisí s Artušovskou legendou. Podle ní přitáhla ke Carnacu obrovská římská armáda, proti které se postavil jediný muž, kouzelník a opatrovník krále Artuše, Merlin. Ten pomocí svých kouzel proměnil římské vojáky v kameny, proto jsou některé z nich umístěny v pravidelných řadách od sebe. Tuto legendu si přizpůsobili později i křesťané, kteří vyprávějí, že římskou armádu, která jej pronásledovala, v kámen proměnil papež Kornelius po svém útěku z Říma.

Zkamenělí vojáci, pohřebiště, kompas či vesmírná anténa?

Kámen pro nás dodnes symbolizuje stálost, neměnnost a odolávání zubu času. Naši předkové v něm navíc spatřovali jeden z nejposvátnějších předmětů. Snad právě proto figuruje v řadě náboženství jako důležitý artefakt legend o stvoření. A ze stejného důvodu jím kdysi naši předchůdci vyznačovali místa, jež považovali za střed světa. Starší vědecké teorie prosazovaly myšlenku, že se jednalo o římské a keltské pohřebiště či o útvary, jež pomáhaly námořníkům určovat správný směr lodi. Pověsti vidí v balvanech zkamenělé vojsko, místní legendy pak jsou plné důkazů o léčebných účincích tohoto místa. Na konci 18. století byl prokázán astronomický význam uskupení a smysl balvanů byl vysvětlen jako kalendář pro setbu a sklizení úrody a o skoro 200 let později zaměřil na tuto lokalitu svoji pozornost bývalý profesor techniky na Oxfordu Alexander Thom, který v megalitech rozpoznal astronomickou observatoř pro pozorování nebeských jevů, spojených především s fázemi a pohybem Měsíce.

S originální myšlenkou přišel německý inženýr Rudolf Kutzer, který kameny určil jako podstavce pro kovové antény. V jejich částech schovaných pod zemí totiž objevil hadovité rýhy, jež interpretoval jako drážky pro kovový drát, který spojoval jednotlivé menhiry. Přenos energie mezi nimi dle něj umožňovala i křemenitá hornina, v níž jsou zasazeny. Vztyčené balvany přitahují pozornost i nejrůznějších nadšenců a zájemců o paranormální jevy. Jedna z jejich teorií praví, že vztyčováním kamenů naši předkové upravovali energetické a magnetické toky Země a vlastně tak krajinu svým způsobem „léčili“. Vnímali Zemi jako živý organismus, jako živou bytost, jejíž vnitřní procesy lze lidským zásahem uvést do rovnováhy. Lidé například soudili, že v okolí menhirů je lepší úroda, a mnohé ženy věřily, že menhiry mají vliv na jejich plodnost. Ať už byla původní role těchto kamenných seskupení jakákoliv, převažují názory, že se v nich soustřeďovala energie, která měla sloužit k ochraně lidí, rostlin i zvířat.

Některé z kamenných řad mohly být původně až 4 kilometry dlouhé a sestávaly z tisíce menhirů

Nejznámější jsou aleje s více než čtyřmi tisíci vztyčených kamenů rozestavěných v souběžných či vějířovitých řadách, které se dělí do čtyř úseků nazvaných podle kdysi blízkých osad či samot: Le Ménec, Kermario, Kerlescan a Petit Ménec.

Le Ménec – největší seskupení z Carnackých řad se nachází u vesničky Le Ménec (dnes autobusová zastávka Ménec u Domu megalitů – Maison des Mégalithes) v těsné blízkosti Carnacu. Stojí zde 1099 menhirů uspořádaných podle velikosti do 11 řad, jež se táhnou v délce 1165 m v pásu širokém okolo sta metrů. Řady kamenů nejsou přímé, ale opisují mírnou křivku směrem k severovýchodu. Řady dvakrát přerušuje silnice a v letních měsících je volný vstup mezi menhiry zakázán (jsou obehnány plotem). Na západním konci je skupina domků obklopena kromlechem tvořeným elipsou ze 71 kamenů stojících vedle sebe.

Řady Kermario a Manio – aleje v Kermariu nejsou tak rozsáhlé, ale obsahují největší kameny. Nejvyšší z těchto megalitů je víc než 7 metrů vysoký. V deseti řadách je zde umístěno 982 menhirů. Také tyto kameny se stejně jako v Le Ménec rychle zmenšují směrem ke konci seskupení o 1,2 km dál, kde jsou v pravém úhlu umístěny tři obrovské balvany. Při stavbě vodní nádrže Kerloquet v 19. století byla zničena část řad. Nyní rozděluje řady mezi Kermario a Manio.

Největší evropský menhir ale naleznete u vsi Locmariaquer. Dostal jméno Vílí kámen (Er Grach). Bohužel byl povalen a při pádu se rozlomil na několik kusů. V Locmariaqueru je i velký dolmen, což je označení pro obří kamenný stůl, jehož deska spočívá na menhirech.

Řady Kerlescan a Le Petit Ménec – třetí skupina kamenů stojí ještě dál na východ u Kerlescanu. Je to čtvercová ohrada v těsné blízkosti 13 paralelních řad skládajících se z 540 kamenů na ploše 3,5 ha. Na jeho okraji se nachází kromlech ze 39 menhirů. Tato část je ze všech tří nejzachovalejší. A ještě dál východním směrem do lesa se nachází asi 100 kamenů skupiny Le Petit Ménec u obce La Trinité – sur – Mer.

Tumulus de Kercado – jeden z nejstarších prehistorických hrobů v Bretani

Tumulus (v latině „hromada zeminy“). Tímto termínem označujeme dolmen – hrobku pokrytou kameny nebo zeminou, a na rozdíl od dolmenu nepřístupnou. Vědci se domnívají, že zde byly pohřbeny význačné osobnosti. Tumulus – dolmen de Kercado je uváděn jako prehistorický hrob, který je jeden z nejstarších v této oblasti. Nachází se nedaleko městečka Carnac, poblíž megalitických řad de Kermario. Leží na soukromém pozemku. Je to dolmen v původním stavu, tedy ještě zasypaný kameny a hlínou (tedy tumulus nebo také cairn – mohyla). Násep z kamenů a hlíny nad ním vytváří nízký kopeček se vztyčeným menhirem na vrcholku. Z vrcholu tumulu jsou ještě patrné zbytky dalších malých menhirů, které kdysi tvořily okolo dolmenu kruh. Kousek před vchodem pak stojí další výraznější menhir. Toto uspořádání bylo nejspíš pravidlem. Menhir u vchodu měla většina dolmenů. Do zasypaného dolmenu se vchází malými vrátky. Na jednom ze stropních kamenů je vyrytý obrazec údajně dvojité sekery. Tento obrazec se v Bretaňských dolmenech poměrně často opakuje. Zde je prezentován jako symbol vyváženosti a rovnováhy.

Při návštěvě této oblasti byste neměli vynechat ani tzv. Tumulus sv. Michala. Leží necelé 2 kilometry od Maison mégalithes. Je prokázáno, že sloužil v době asi 4000 př.n.l. jako pohřebiště. Tento 122 m dlouhý a 12 m vysoký kopec skrývá ve svých útrobách mnoho malých hrobů, v nichž patrně našli místo svého posledního odpočinku jen lidé vznešeného původu. Vchod do kamenné pohřební komory byl orientovaný k východu slunce v den zimního slunovratu, aby byl zadní částí obrácen ke konci světa. Katolická církev využila oblibu tohoto uměle navršeného kopce a nahradila pohanské symboly křesťanskými – na vrcholku tak stojí malá kaplička zasvěcená sv. Michalovi. Místní sedláci stále věří v magickou sílu tohoto místa – každý rok 13. září přivádějí nahoru svůj dobytek, aby se mu dostalo požehnání.

Kameny z Carnacu a ostatní Bretaně nejsou izolovaným jevem. Nacházíme jich tisíce všude po světě. Jsou opředeny bezpočtem pověstí a legend. Některé menhiry jsou považovány za zakleté bytosti, které v určitých dobách tančí a postupují k blízké řece, aby se napily. V očích soudobých mystiků se ve starých kamenech spojují kosmické síly s energiemi Země a jejich působení se může projevovat pozitivně, nebo negativně. Mnoho pokusů o vysvětlení vzniku a mystického pozadí těchto kultovních objektů bylo již vysloveno, ale jejich původ a účel zůstane patrně ještě dlouho tajemstvím.