Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Syndromem vyhoření, vyhasnutí, vyprahlosti, tzv. burnout efektem si můžeme projít do jednoho všichni. Jak žena, tak muž, dokonce i dítě, pokud se nepostaráme o zdravé prostředí, ve kterém dítko vyrůstá v lásce a bezpečí. Přitom, byť hovoříme o závažném problému, syndrom vyhasnutí není z psychologického hlediska definován dlouho. S pojmem se poprvé setkáváme až v roce 1974, kdy s ním přichází Herbert J. Freudenberger, americký psychoanalytik německého původu. Ten svou statí strhává obrovský zájem psychologů a psychiatrů, což v pozdějších letech vede k poměrně podrobnému popsání vývoje, následků i prevence choroby. Člověka až udivuje, jak pozdě byl syndrom vyhoření uveden ve společenské kruhy. Neboť, vezmeme-li na paškál třeba jen celé 20. století, od jeho prvopočátků, přes světové války, komunistickou éru a další přelomové okamžiky světového dění, případně, půjdeme historií ještě o krok nazpět, vidíme období nevolnictví, válek, průmyslové revoluce, proměnu zemědělství, výrobu, těžbu, vzkvétání dopravy, hospodářského sektoru, to vše za mohutného přispění lidského faktoru. Vždyť to je přímo ukázkový příklad. Syndrom vyhoření nás tedy provází od samého prvopočátku, už od dob pravěku, kdy se člověk honil za potravou, aniž by dlouhé týdny cokoli ulovil, jakkoli se nasytil. Zmíněný burnout efekt tedy řešíme od chvíle, co jsme ze stromů seskočili na zem.

Dnešní doba, opatřena nálepkou nadbytku a blahobytu, nás paradoxně stahuje nekompromisně dolů, kdy doslova žijeme v područí prázdných potřeb, tužeb a chtíčů. Jedeme na výkon, každý den, každou minutu. Zahaleni dokonalostí, bezchybností, vidinou nezbytného materiálního zázemí. Odevšad se na nás valí kvanta nepotřebných informací, ze kterých mnohdy jen stěží volíme, ve kterých se ztrácíme, neorientujeme. A ve své podstatě to ani nepotřebujeme. Kolikrát pak nezbývá vůbec žádná síla, abychom se zastavili, jen tak tiše byli. Protože to, jakou rychlostí se řítí svět, není vůbec podstatné. To jediné, oč tu běží, je jakou rychlostí se řítíme my samotní.

Když vyhoří žena

V minulosti byly ženy hybnou silou rodiny. Muž přinášel finance, byl tou střechou, která rodinu chránila před nepřízní osudu. Žena zas pro změnu hlídala teplo, opatrovala děti, vychovávala a připravovala klidné prostředí pro muže, aby zde tvořil ve své plné síle. Později, zejména se světovými válkami, se role velmi proměňují. Najednou jsou ženy těmi, které nejenom sytí, zajišťují živobytí, ale také nad domem vytvářejí pomyslnou střechu. Vzpomínám na příběh neuvěřitelné české spisovatelky, Vlasty Javořické. Když jí narukoval manžel do války, byla doslova donucena sepsat úctyhodných 113 románů, to, aby uživila své 4 děti, sirotka svěřeného do péče, zastala domácnost, hospodářství a vše, co dále leží na bedrech muže.

Dnes jsme již jinde a přesto, ono nesprávné nastavení rolí tu zůstalo. Jako pozůstatek doby, kdy se nad mužským světem sevřela mračna. Dnešní ženy mají neomezené možnosti, nicméně, spadá na ně také spousta povinností, které jim ubírají křehký dar ženskosti. Přitom, svět bytostně potřebuje onu jemnou energii, která klidní a tiší, přináší mír. Od toho tu jsme a umíme to dobře. Jde však o to, aby žena zůstala ženou, alespoň tak, jak si sama přeje, nevyčerpávala se, dokázala ušetřit dostatek síly, nejenom pro rodinu, především však pro sebe.

Milé ženy, přemýšlely jste již nad tím, že někdy stačí ponechat muži jeho sílu, abyste si vy tu svou směli vzíti nazpátek?

Jaké jsou varovné příznaky vyhoření?

Ve svých myšlenkách se opřu o zamyšlení MUDr. Radkina Honzáka, CSc., českého psychiatra, který se dlouhodobě věnuje probíranému tématu. Ten přímo popisuje, že syndrom vyhoření je komplexem psychických a fyzických jevů. Milé ženy, třeba jste jen unavenější, což může být výsledkem nepřirozeně rychlého životního tempa. Pokud už se však ráno nepřinutíte vstát ani z postele, celý den jedete jako jeden pochroumaný stroj, bez okamžiků radosti, vyplavených endorfinů, abyste večer padly do postele, a i po celonočním osvěžujícím spánku se ráno cítily jakoby vás prohnali valchou, zpomalte, protože tohle si brzy řekne o problém.

• Býváte podrážděné a vzteklé?
• Častěji pláčete? Protože jste přeplněné pocity, se kterými byste si sice jindy poradily, ale nyní, nyní to nějak nejde?
• Je vám docela jedno, jak vypadáte? Přestaly jste cvičit, hezky se oblékat, přestaly jste si česat vlasy, líčit se, líbit svému muži a především sobě?
• V těžkých chvílích saháte po alkoholu, čokoládě, utápíte svůj žal v podnosech plných zbytečného jídla? Ale ani tehdy nepřijde úleva? Ba právě naopak?
• Uvnitř vás samotných vězí černé díry, které ne a ne naplnit, zašít a uzavřít?
• Už si ani nevzpomenete, kdy jste se naposledy od srdce zasmály, na něco se těšily?
• Přestaly jste tvořit, užívat svých darů?
• Společné chvíle s mužem jsou dávnou minulostí, případně, probíhají jako zrychlený, černobílý film?

Můžete mi věřit, že tohle během života zažijeme všechny. Oněch možností, kdy se tak stane, existuje nespočet. Nyní uvedu příklad ze své dlouhodobé nutriční praxe. Vzpomínám na ženu, se kterou jsme řešily nadváhu. Ta byla zapříčiněna nezřízeným jezením a pitím. Tato, dá se říci, opuštěná žena, trávila pět dní z týdne v hotelovém pokoji, který náležel komplexu, ve kterém pracovala. O víkendu pak jezdívala za rodinou domů. Práce ji sice bavila, tíha samoty na ni však padala jako černé, nepoddajné sukno. A tak, jedla a pila, aby se z těchto pocitů vymanila. Což se jí nepodařilo. Když z celé situace poodstoupíme, na mysl vytane otázka, zda by nebylo snadnější změnit práci, trávit čas s rodinou, ulevit všem. Ale tato žena, pevně chycena do otěží svých představ, strachu a tak dále, tento krok nebyla schopna učinit. Ke mně se dostala absolutně prázdná. A chtěla řešit pouze tu redukci. Jenže, jak asi tušíte, ona redukce váhy byla až druhořadá.

Jak z toho všeho ven?

Jak už jsme si řekly, pocitem marnosti si projdeme za život do jedné všechny. Období po porodu, kdy jsme celé dny s miminkem doma, tvrdý nástup do práce, kdy se točíme v bludném kruhu povinností a péče o děti, mnohdy též postrádáme čas, který si samy sobě nemůžeme dopřát. Partner, jenž nefunguje, staré, pevně zažité vzorce, které nás stále vedou na scestí. Okamžiky bolesti, smutku, které jsou tak časté, že se najednou vytrácí radost, potřeba se těšit, přestaneme o cokoli usilovat, jen to celé nějak ustát, jen to nějak vydržet.

Občas se také může stát, že dlouhou dobu usilovně pracujeme, snažíme se, míříme k cíli. Již jistě víte, že cesta je cíl a tak, jakmile po letech tento cíl naplníte, událost skončí, uzavře se víkem, nyní není nic. Nic, prostě nic. Co dále? Co s načatým životem? Co vybrat nyní? Tento pocit osobně znám, neboť se tak dělo po každé vystudované škole, po každé sepsané knize. Sice přišla úleva, že nyní nic nemusím, také však vyvstala nepříjemná otázka: Tak a co teď? Tak co nyní? Tento pocit pak zažívají také ti, kteří se obětavě starají o někoho blízkého, každý den, neustále, ve dne v noci, nonstop. Jakmile je jim pomoženo a toto „břímě“ odezní, najednou jsou sami, neví, co s volným časem, kterého mají najednou moc. I zde se může dostavit nechtěný pocit prázdna a ticha.

Pokud zrovna procházíte tímto nelehkým obdobím, zkuste každý den projevit vděčnost. Za to, co máte, za to, co je. Jste zdravé? To je skvělá zpráva. Jsou zdravé vaše děti? Vaše celá rodina? Máte práci? Dům s velikou zahradou nebo třeba jen obyčejný byt, který můžete nazvat domovem? Máte stále mámu a tátu, u kterých se můžete doslova schoulit? Muže, který vás miluje? Vždy se dá něco najít, vždy.

Minule, když jsem brouzdala někdo po síti, vykoukl na mne zajímavý odkaz, neznám autora, nicméně, věřím, že tohle může být další odpovědí, návodem, pomocnou rukou. Nepotřebujeme každý den uběhnout maraton. Na to ostatně nejsme ani stavěné. Stačí, když respektujeme pomalé kroky. Pomalu, pomaloučku kráčet po své cestě…

Protože

• Nikdo nepřijde, aby Tě zachránil. Žádný princ neodnese Tvé problémy pryč. Musíš se zachránit sama.
• Krok za krokem, den za dnem.
• Ukliď dům.
• Postarej se o své tělo.
• Najdi něco, na čem se dá pracovat.
• Něco, co Tě udělá nadšenou.
• Něco, co se chceš naučit.
• Kup si knihy a čti je srdcem.
• Jdi na večeři.
• Obleč se do šatů, ve kterých se cítíš pěkná.
• Jen tak, sama pro sebe.
• Nepotřebuješ totiž nikoho, aby Ti tvrdil, že jsi krásná.
• Uč se dělat hezké věci pro sebe.
• Uč se zachránit sama sebe.

Protože my nejsme obětí, ba právě naopak, jsme tvůrcem. A když touto myšlenkou naplno žijeme, tvoříme, jdeme, sníme a chceme, nezbývá místo pro zmar a frustraci, pro smutek, žal.

A poslední dobrá rada na závěr. Snažme se nastudovat potřebnou lekci sebelásky. Pokud budeme mít sebe samu rády, nemůže se nikdy stát, že onu bytost, které bije srdce, cítí a miluje, srazíme ke dnu, plnému černých děr. Tak tedy, milé ženy, nechť je vám dobře na duši, zažehnete jiskru a tu v sobě živíte. To, jestli záříte, je totiž bytostně důležité.

Zdroj: www.celostnimedicina.cz