Imunita v imunologii označuje schopnost organismu bránit se proti antigenům pocházejícím jak z vnějšího prostředí, tak z prostředí z pohledu organismu vnitřního. V praxi se antigeny myslí zejména buňky patogenních organizmů, viry či třeba nádorové buňky. Imunita spouští imunitní odpověď vůči těmto a dalším vyjmenovaným strukturám a vyznačuje se jí nejen člověk, ale v různé míře i ostatní živočichové. Určitou schopností Imunitní odpovědi disponují i rostliny, ale u živočichů je nejrozvinutější a řídí ji tzv. imunitní systém.

V užším slova smyslu znamená termín „imunita“ naprostou odolnost organismu proti chorobě („imunní jedinec“).

Imunita jako odolnost vůči konkrétní chorobě

přirozená imunita vychází například z nějaké vlastnosti, která způsobuje, že organismus daného druhu, skupiny nebo vývojového stadia nemůže být určitým typem nemoci vůbec napaden. Příkladem může být odolnost většiny ptáků proti mnoha chorobám člověka, která vychází z toho, že přirozená teplota jejich organismu je 40 stupňů Celsia a ta neumožní původcům těchto chorob dostatečně efektivní množení.

Získaná imunita je zaměřena proti určité konkrétní nemoci. Lze ji získat i proděláním patřičné choroby nebo choroby jí blízce příbuzné. Může být časově omezena. Její podstata spočívá v tom, že si organismus uchová část B lymfocytů (tzv. paměťový T-lymfocyt, viz imunologická paměť), které jsou odpovědné za výrobu specifických protilátek proti patřičnému patogenu. Organismus tak může spustit specifickou imunitní odpověď okamžitě a masově po zaznamenání infekce, aniž by předtím musel složitě hledat vhodné buňky k produkci patřičných protilátek.